"Svou odpověď rozdělím do tří části. V prvé se pokusím velmi stručně charakterizovat stav české justice. Ve druhé se pokusím pojmenovat příčiny tohoto stavu. Ve třetí se pokusím nastínit východiska a řešení. Jsem si vědom, že třetí část bude nejpolemičtější a předpokládám, že otevře prostor pro to, abychom v příštích letech, protože je to problém na léta, tato východiska řešení se snažili přesněji pojmenovat, zpřesnit a realizovat...
Fungování soudnictví není specificky českým problémem. Mohu vás ubezpečit, že byť v různé intenzitě, je problémem všech moderních vyspělých sofistikovaných společností, délka soudního řízení není ani zdaleka pouze problémem České republiky. Dokonce stojí za to, abych vám sdělil, že kdybychom za měřítko kvality soudnictví té či oné země se rozhodli použít řízení vedené proti těmto zemím před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, tak dokonce Česká republika z toho vychází velmi dobře... Na Českou republiku bylo podáno v roce 1999 283 stížností k Evropskému soudu, v roce 2000 453 stížností, v roce 2001 458 stížností a v roce 2002 465 stížností. Poslední tři roky je stav setrvalý. Pokud se týče komunikovaných stížností, u nichž víme, že budou předmětem řízení a že je Evropský soud považuje za přijatelné, je počet vzestupnější. V roce 1995 byly 3, v roce 1996 jedna, v roce 1997 čtyři, v roce 1998 šest, v roce 1999 jedenáct, v roce 2000 šest, v roce 2001 šestnáct a v roce 2002 padesát. Pro vaši informaci, celkem bylo podáno proti členským státům Rady Evropy v loňském roce 30 828 stížností, proti České republice 50. Je to tedy zlomek. Prvenství (mám-li použít tento termín) má Polsko. Proti Polsku bylo v loňském roce podáno 4173 stížností. Na druhém místě je Ruská federace - 4006 stížností, na třetím místě Turecko - 3036 stížností, na dalším místě možná k vašemu překvapení Francie - 2789 stížností. Zajímavé je, že se velmi snížil počet stížnosti na zemi, která dlouhá léta měla prvenství, a to je Itálie. Všichni víme, že tomu tak je proto, že Italská republika přijala vnitřní opatření, kterými vyřizuje stížnosti na délku řízení a kompenzuje a poskytuje zadostiučinění dříve než jsou stížnosti podány do Štrasburku. Já si nemyslím, že moje argumentace může být přesvědčivá, protože shodně s vámi předpokládám, že relativně malý počet stížností směřujících na Českou republiku je dán zatím relativně nízkým stupněm informovanosti a právního uvědomění českých občanů a nepochybuji o tom, že zejména poté, co v některých sporech byla Česká republika odsouzena, informovanost se rozšíří, a předpokládám, že počet stížností směřujících proti České republice bude spíše stoupat...
Je proto třeba si právem položit otázku, jaká je příčina toho, že české soudnictví neodpovídá potřebám vyspělé demokratické země. Potřeby se dají vyjádřit dvěma základními požadavky na fungování soudnictví. Prvním požadavkem je rozhodování v reálném čase. Soud, který není schopen poskytnout ochranu právům a svobodám účastníka v době, kdy to ještě pro něj má význam, je soudem, který nemá smysl. Druhým požadavkem, který je třeba klást na soudnictví, je požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ten, kdo se obrací na soud, musí mít alespoň elementární jistotu, že ví, jak v takové věci soud rozhodne. To je základem fungování spravedlnosti, a bohužel musím konstatovat, že ani jeden z těchto dvou požadavků kladených na výkon soudní moci není v České republice uspokojivým způsobem řešen. Domnívám se, že je proto potřeba pokusit se pojmenovat příčiny tohoto stavu. Dovolte mi, abych zdůraznil, že budu-li vyjmenovávat příčiny tohoto stavu tak, jak je vnímám já, bude to vyjmenovávání v pořadí nahodilém, nikoli podle významu, tak jak se mi tyto příčiny vybavují, když po řadu měsíců skutečně mám problém s tím, že ani nespím, jaký problém mi způsobují tisíce stížností občanů, které dostávám na naše soudnictví.
Myslím si, že první příčinou - a velmi obtížnou příčinou - je jakási procesní až rigidní posedlost českého soudnictví. Když se podíváme na to, co je nejčastější příčinou délky soudních řízení, zjistíme, že to není nečinnost soudce, že spis by ležel, aniž by se ho někdo dotkl, ale že je to naopak čilý koloběh jednoho a téhož spisu mezi soudy prvního, druhého, event. třetího stupně, ve kterém, když ten soudce v první linii u okresního soudu rozhodne, vždy se některá strana odvolá a bohužel dochází k tomu, že soudy vyššího stupně v rámci apelačního, event. kasačního řízení se nezabývají meritem sporu, ale hledají procesní chyby v postupu v řízení předcházejícím a z formálních procesních důvodů ruší rozsudky a věc vracejí znovu do počátku procesu. Je to jakási nemoc českého soudnictví a musím říci, že jsem se s ní setkal za svůj život mnohokrát. Dokonce bych řekl, že základní přístup českého soudce v jeho práci - napadle-li mu spis - je ten, že napřed hledá způsob, jakým může tento spis postoupit někomu jinému, jakým může namítnout svou nepříslušnost, a když vyčerpá všechny prostředky ať už věcné nebo místní nepříslušnosti, pak teprve hledá cestu, jakým způsobem tento spis vyřídit, ale nikoli bohužel meritorně.
Myslím si, že nemůžeme pominout jako druhou příčinu tohoto stavu, zejména v oblasti nejednotného soudního rozhodování, značnou nestabilitu právního řádu. Jen občanský soudní řád, což je základní procesní norma, se na půdě této sněmovny mění a novelizuje 10 - 15krát ročně. Musím říci, že většinou to jsou poslanecké návrhy. Vláda se snaží takovou novelu dát jednu, maximálně dvě ročně. Na druhé straně si vůbec nemyslím, že člověk, který je trochu znalý věci, by mohl odpovědně tvrdit, že lze vytvořit stabilní právní řád a neměnit ho v dnešní moderní době. Prostě žijeme v jiné době. Moji rodiče a prarodiče vystudovali na jednom kodexu, obecném občanském zákoníku z roku 1811, a po celý život, po celou jejich profesní kariéru jim tento kodex plus pro právníky tehdejší bible Rouček a Sedláček, komentář tohoto kodexu, postačil k profesní kariéře. Dnes žijeme v době, kdy jen Evropská unie chrlí 900 směrnic ročně a 500 direktiv, které jsou přímo závazné. Nemůžeme slíbit soudcům, že budou žít v neměnném právním řádu, naopak musíme je přinutit k tomu, aby program celoživotního vzdělávání, tak jako se požaduje třeba u lékařů, byl programem i pro soudce.
Tím se dostávám k další příčině, a to je bohužel podle mého soudu nedostatečná odborná úroveň soudního rozhodování. Na rozdíl od paní místopředsedkyně Němcové si nemohu dovolit komentovat jednotlivé dokonce nepravomocné rozsudky, ať už v kauze pana Macha, Grebeníčka nebo jiné, ale mohu vám říci, že bohužel - a některé pronikly do novin - přicházím do styku s mnohem otřesnějšími příklady, zdůrazňuji, nepravomocných soudních rozhodnutí, nerespektujících elementární ústavní principy. Jsou ojedinělé naštěstí, jsou všechny řešeny řádným procesním způsobem, ale kladou přede mě otázku, zda je správný dnešní výklad principu soudcovské nezávislosti v té absolutní podobě, že za to, jak soudce rozhoduje z hlediska odborného, nemůže být nikým - kromě procesního soudního vyššího stupně - nikým přezkoumáván, natož sankcionován. Ta otázka tady je a ve třetí části svého vystoupení se k ní chci vrátit.
Další příčinou, která podle mého soudu už téměř neexistuje, bylo nepochybně naprosto nedostatečné materiální vybavení soudů, které jsme zdědili z doby před listopadem 1989. Ještě před pěti lety byl zázrak najít soud, kde soudce měl na stole počítač a v něm ASPI, event. jiné datové systémy, které by mu ulehčovaly práci, tzn. pomůcku, kterou měl samozřejmě každý advokát. Musím říci, že ještě před pěti lety byl na řadě soudů problém v tom, že o jednu jednací síň se přetlačovalo 4 nebo 5 soudců, ale stejně tak mohu nyní odpovědně prohlásit, že všechny soudy byly vybaveny výpočetní technikou, velká část budov byla rekonstruována nebo byly pořízeny nové. Přiznávám, že v řadě případů nikoli za peníze České republiky, ale za peníze z projektu PHARE Evropské unie. Materiální vybavení soudů už není problémem. Je-li nějaký problém, jak se mi svěřili někteří mladí justiční čekatelé, když jsem zahajoval před 14 dny jejich běh, je, že počítače sice na soudech jsou, ale že jsou také soudci, kteří je neumí ani zapnout.
Myslím si, že velmi významným problémem, který je jednou z příčin celkového stavu justice, je naprosto nevyhovující a špatná organizace práce na soudu. Systém, ve kterém soudce rozhodne věc a předá kazetu, na kterou nadiktuje rozsudek, vedoucí kanceláře a už neví, kde v kanceláři putuje, nemá možnost, co se s tím vlastně děje, kde někdo jiný rozděluje mezi zapisovatelky tu práci, doručování apod., je systém, který způsobuje, že i v případech, kdy stát způsobí chybným postupem škodu třetímu subjektu - a paní poslankyně Němcová o tom mluvila - já neumím nalézt odpovědného viníka. Bohužel vám musím říci jeden příklad. Nedávno jedna akciová společnost byla v prvním stupni odsouzena k zaplacení částky řekněme řádově čtvrt miliónu. Odvolala se. Odvolání na soudě zapomněli založit do spisu a jiná úřednice navrhovateli potvrdila právní moc a vykonatelnost na rozsudek po uplynutí 15 dnů. Soudní exekutor zabavil té společnosti její veškerý majetek a v podstatě znemožnil její existenci. Pak jsme zjistili samozřejmě, že došlo k omylu, to usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo zrušeno, ale ta akciová společnost se potácí před totálním koncem své činnosti.
Za jeden z největších problémů české justice - a prosil bych, abyste mi při jeho řešení pomohli - jsou naprosto bídné platy soudní administrativy. Fluktuace soudních úřednic a zapisovatelek zejména v takových městech, jako je Praha, Hradec Králové, v krajských městech, kde je mnoho pracovních příležitostí, při průměrném platu - prosím - osm tisíc korun hrubého měsíčně je taková, že nejsme schopni vytvořit kvalitní administrativní zázemí pro soudce. Průměrný plat soudce v České republice je 69 000 Kč měsíčně, průměrný plat zapisovatelky a soudních úředníků se pohybuje mezi 7 000 a 8 000 korunami a myslím si, že tady je náš největší deficit.
A pak chci zmínit poslední, co zmiňuji nerad, a předesílám, že to není paušální odsudek, že doufám, že jde o ojedinělé případy, ale bohužel se domnívám, že existují, protože tomu nasvědčuje opravdu veliké množství stížností, které dostávám od občanů. Jmenuje se to arogance soudce. Bohužel se zdá, že je mnoho soudců, kteří si vysvětlili polistopadový vývoj v této zemi tak, že se stali nedotknutelnými osobami, že soudcovská nezávislost znamená spolu s talárem, se státním znakem a s výrokem jménem republiky jejich absolutní postavení a k účastníkům podle dopisů, které dostávám, se chovají občas arogantně a povýšeně. To, čeho musíme dosáhnout, je opak. Soudce je stejný státní úředník jako každý jiný a je zde od toho, aby sloužil občanům, nikoli proto, aby je poručníkoval.
Pokusil jsem se shrnout příčiny stavu české justice, pokusím se tudíž nyní vám předestřít možná východiska a řešení. Zdůrazňuji, že tato východiska a řešení by měla být předmětem spíše delší diskuse, než se dostanou do podoby a tvaru legislativní, protože nechceme přece opakovat to, čeho jsme byli v posledních pěti letech svědky.
Reformu soudnictví nesmíme už nikdy dělat pro soudce. Musíme ji dělat pro občany této země, pro účastníky, protože to je základní poslání soudů. A teď, jak na tu reformu? Lidstvo za svou existenci vygenerovalo dvě zcela osvědčené metody, kterými od těch, které zaměstnává, dosahuje kvalitní práci. Prvou metodou je něco, co bych nazval pozitivní motivace - lépe pracuješ, budeš lépe odměněn. Druhou metodou je naopak negativní sankce - děláš zmetky, nepracuješ, budeš potrestán. Vážené dámy a pánové, byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že ani jednu z těchto metod nesmíme uplatňovat na soudce. Při dnešní dominantní interpretaci principu soudcovské nezávislosti jsme tedy v situaci, kdy musíme hledat jiné metody. Jsem rozhodnut v okamžiku, kdy se nám podaří schválit tu nouzovou novelu zákona o soudech a soudcích a Ústavy, zahájit diskusi k reformě soudnictví a dokonce uvažuji o tom, že bych připravil jakousi "Bílou knihu českého soudnictví", kde bych to, o čem zde hovoříme, popsal.
Především si myslím, že nastává čas na to, že budeme moci otevřít justici. Jejím nešvarem je její uzavření. Ten nešvar byl způsoben samozřejmě především tím nedostatkem soudců a tím, že zde tradičně v této zemi si soudci sami vychovávali své nástupce z justičních čekatelů. Na druhé straně věřte mi, že když jsem pravidelně na Pražském Hradě u jmenování nových soudců a vidím ty děti, které skládají slib soudcovský, tak si říkám - musí nastat okamžik, kdy tuto praxi opustíme. A podíváme-li se např. do anglosaského světa zjistíme, že soudce se nemůže stát nikdo jiný než ten, kdo před tím 10 nebo 20 let vykonával právnickou profesi, většinou profesi advokáta a pak teprve se stává soudcem. To je první námět pro diskusi a reformu justice, protože dnes, kdy už máme soudců dost, si můžeme dovolit tímto směrem vykročit.
Druhý námět také asi bude velmi kontraverzní je, zda do procesních předpisů nevložit lhůty pro rozhodování soudů. Vím, že se bude muset velice vážit, kdy je možno takovou lhůtu, u jakého úkonu do zákona vložit a kdy by to vložení té lhůty bylo vlastně nemožné s ohledem na složitost věci a meritorní rozhodnutí soudce. Ale myslím si, že je potřeba, zejména v některých specifických řízení, jako je konkursní řízení, jako je exekuční řízení, začít o lhůtách reálně uvažovat.
Třetí problém, který jsem připraven řešit a už mám koncepci, je organizace práce na soudu. Když jsem převzal funkci ministra spravedlnosti, v plánu legislativních věcí tohoto ministerstva byl návrh zákona o asistentech soudců. Tento návrh zákona předpokládal, že každý soudce v ČR bude mít k ruce asistenta s vysokoškolským právnickým vzděláním. Položil jsem si otázku - a co ti soudci budou dělat, když bude mít každý svého vysokoškolsky vzdělaného právníka jako asistenta? A rozhodl jsem se, že žádné asistenty - právníky pro soudce na žádném stupni kromě Nejvyššího soudu, kde je potřeba sjednocovat judikaturu, pokud já budu ministrem, nepřipustím, aby byly podobné návrhy zákona předloženy. A to, co potřebujeme, je naopak soudce obklopit takovým odborným administrativním aparátem - od zapisovatelky přes vyššího soudního úředníka - za který bude soudce odpovídat, a který bude pro něj přímo pracovat, tzn. vytvořit takovéto týmy pro každého soudce...
Myslím si, že budeme muset také diskutovat o tom, že ten předseda soudu, který odpovídá za chod soudu, by měl mít možnost přinejmenším změnit rozvrh práce tak, aby ten soudce, který to umí, to také soudil. To bude největší problém, protože vím, že to vyvolá velmi ostrou polemiku, ale přinejmenším musíme tento problém otevřít, protože se dostáváme hned k druhému problému, a to je postavení předsedy soudu. Předseda soudu je přednosta kliniky, je to manažer, organizuje práci na soudu, organizuje to za stát. A já tvrdím, když to organizuje špatně, musí být odvolán. Jinými slovy, dnešní model, kdy ministr spravedlnosti ho prakticky nemůže odvolat po nálezu Ústavního soudu z funkce předsedy soudu, do které ho jmenuje, je model, který prostě neumožní změny v justici.
Stejně problematické je poslední téma, které chci zmínit, a to je kárná odpovědnost soudců. Dnes je systém kárné odpovědnosti soudce postaven na všem, jen ne na tom, co je jeho hlavní činností, a to je souzení. Předmětem kárného řízení mohou být jeho přohřešky proti - abych tak řekl - důstojnosti soudcovského stavu, ať už v době mimopracovní nebo pracovní - požívání alkoholu - může být předmětem kárného řízení i neodůvodněné průtahy v řízení a nečinnost. Myslím si, že si budeme muset položit otázku, zda lze nebo nelze rozšířit kárnou odpovědnost soudce i za evidentně nezákonná rozhodnutí. Tím nemyslím cestu k nápravě nezákonných rozhodnutí. Jsou i procesní předpisy. Ale pokud u soudce opakovaně k tomuto dochází, tak je otázka, zda má dál soudit. Přitom jiná cesta ke ztrátě mandátu neexistuje.
Zdůrazňuji, že to je jen námět na diskusi, že vím, že to je námět, jakož i některé další, které jsem zmínil, velmi odvážný a jdoucí za dosud uznávané hranice přijatelnosti při pohledu na výkon soudcovské moci, přesto si myslím, že pokud tyto náměty nebudeme řešit, tak se prostě změny v této oblasti, která nás tolik pálí, nedočkáme."
