Tento nejširší smysl souhrnu zároveň představuje nejobecnější souvislost mezi státem a právem. Podle zavedeného a vžitého názorového směru, který se nazývá konvencionalismus, lidská mysl vytvořila, či vymyslela funkční logické struktury zvané zákonitosti a vynašla zvláštní způsoby ověřování funkčností těchto struktur. Toto ověřování vybírá existující vstupní data tak, aby vyhovovala požadavkům těchto zákonitostí. Při konvencionalistickém přístupu formování problémů a řešení vybíráme z nekonečné řady řešení jevů ty, které jsou osaditelné pro účely myšlenkových postupů.
Druhý názorový směr, neodporující prvnímu, je logický induktivismus, který vychází nejprve ze shromážděných faktů, z těchto vymezuje potom obecné závěry (iduktivní logika).
Třetím názorovým směrem je deduktivismus. Tento zdůrazňuje prvořadou nutnost existence teorie. Podle Poppera jsou teorie sítě, které vrháme abychom chytli to, co nazýváme svět. To proto, abychom chycené zracionalizovali, definovali, vysvětlili a posléze případně ovládli. Skutečnosti s nimiž je člověk konfrontován jsou dvojí: - materiální procesy, ty jsou předmětem zkoumání přírodních věd. Tyto materiální procesy nemusejí nutně probíhat, neboť byly způsobilé být zkoumány přírodní vědou, postupem od zvláštního k obecnému bychom zjistili, že v abstraktním pojetí musí být exaktně zachytitelné, popsatelné, pak jsou předmětem zkoumání obecných či speciálních exaktních věd.
V protipozici těmto jevům jsou vymezeny skutečnosti, které jsou závislé na mezilidských vztazích, na lidském chování, jednání. Tyto skutečnosti nazývá J. Searle "instutucionálními skutečnostmi", na rozdíl od prvních (v konkrétním smyslu slova), tyto Searle nazývá "hrubými skutečnostmi" ("brute facts").
Mezi institucionální skutečnosti náleží existence státu (Weinberger, O.: Norma a instituce, úvod do teorie práva, MU Brno, PrF Brno 1995 - dále jen NaI).
Pokud státověda nahlíží na stát jako instituci (Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy, MU Brno 1994, str. 9 a násl., dále jen ZaS) a pojem instituce zamýšlí pro označení subjektů organizovaného vyjadřování a zprostředkování společenských vztahů a pojem státu jako instituce dále rozhojňuje, specifikuje (tamtéž) a pokud Weinberger podřazuje pod polyvalentní pojem instituce jako příklad stát, lze podle potřeby zkoumání induktivně či konvektivně oběma směry (stát ku instituce X instituce ku stát) uvažovat od obecného ke zvláštnímu a naopak, ve smyslu formální logiky. Dále speciální úvahou bychom postupovali oběma směry polymorfmě ve smyslu úvahy směrem od státu - státnosti, která sama reprezentuje mimo jiné soubor institucí (ZaS tamtéž).
Ze zákonitosti a popisu státovědy lze tedy k závěrům institucionální teorie postupovat induktivně a deduktivně oběma směry, paralelou univerzálně použitelnou je popis a studium konvencionalistické, pokud bychom mezi deskripcemi ovšem nenalovili rozpor.
Pokud bychom tento rozpor nalezli, jednalo by se o systémovou chybu, neboť mají-li být oba systémy funkční, je nutno aby tyto mezi sebou komunikovaly a logicky si neodporovaly.
Instituce jsou sociální skutečnosti, k nejzákladnějším obecným institucím patří právě stát, tento se skládá z množství vzájemně se ovlivňujících zařízení, která vytvářejí jednotný celek. Pro každou instituci jsou charakteristické její atributy, jimiž je instituce současně definována a popsána. Pokud u funkčního celku zkoumáme jeho základní a vedlejší atributy. Základními jsou ty, které jsou podmínkou nutnou pro existující neredukovatelný funkční celek, to jsou takové, které z logického hlediska musí být současně splněny (indukce), naopak absence byť jediného z nich je pak podmínkou postačující k tomu, aby celek neobstál. Dva z konstitutivních prvků státu podle Jellineka (ZaS s. 19) představují státní území a obyvatelstvo - tyto prvky jsou v úzkém vzájemném vztahu, tyto vztahy jsou Jellinekem dále vysvětleny.
Z hlediska formální logiky však samotné znaky obyvatelstva a území nepředstavují onen neredukovatelný funkční celek, neboť samy dva nejsou koincidenčně způsobilé tvořit stát, byť k deskriptivnímu vysvětlení atributu státu se hodí. Aby takto nazíraný celek byl neredukovatelným a funkčním, musí být nadán patrně dalším atributem, kterým je státní moc vykonávaná právně na tomto území a právě na tomto obyvatelstvu. Teprve tyto tři atributy, dle mého názoru, tvoří neredukovatelný funkční celek, neboť umenšení o byť jediný by byl již na úkor funkčnosti.
Tuto funkčnost je nutno chápat ve velmi zúženém smyslu samotné formální logiky, funkčnost z hlediska státovědy je zabezpečena atributy mnohými přídatnými, které jsou však předmětem studia státovědy samotné.
Okrajově lze jen poznamenat, že ani dva Jellinekovy konstitutivní prvky z hlediska např. práva mezinárodního veřejného nejsou vždy a bezvyjímečně definované. Např. z hlediska území stát Izrael, z hlediska stálého obyvatelstva Maroko (přednáška prof. Jílka, 1994).
Podřazení státu pod pojmem instituce v pojetí státovědy je nezbytné pro výklad dalších institucí státu a dalších jeho atributů. Podřazení státu pod pojem instituce ve Weinbergerově pojetí (N. a I., s. 63) bylo zařazeno jako příklad jedné ze základních institucí vedle náboženství, církve, společenských skupin a zařízení životních zvyklostí, věd, stabilizovaných společenských nebo individuálních vzorů chování (N. a I. tamtéž).
V tomto pojetí jsou instituce sociálními skutečnostmi, které jsou zčásti sociálními jevy upravenými pouze systémy pravidel (např. slib), z části jde o systémy pravidel spojených s pozorovatelnými věcnými zařízeními (např. univerzita).
Tento popis poplatný pojetí institucionalistickému právnímu pozitivizmu však konkrétně u instituce státu neznamená, že by právě státu náležel pouze pozitivistický náhled. Jestliže Aristotelův člověk tvor politický (zoon politicon) se realizuje ve společnosti prostřednictvím organizovaných institucí určitého druhu a je-li univerzální institucí k realizaci schopností člověka stát (ZS, s. 5) pak sama geneze státu je procesem vyvěrajícím z přirozenosti člověka, realizace a koncepce státu je procesem, na nějž je už nutno nahlížet pozitivisticky, neboť způsob uspořádání je produktem lidské vůle.
Doložit toto tvrzení podpůrně sociologicky lze přesvědčivě představou virtuálního historického situačního testu, kdy na různých místech starověkého světa vznikaly nezávisle na sobě v téže době státní útvary definované skoro popsanými základními atributy, právě tyto představují přirozenoprávní prvek státu. Tyto státní útvary měly přídatné atributy odlišné i shodné současně. Shodné obecně musely být v drtivé většině ty, které jsou požadavkem lidské přirozenosti, odlišné většinou ty, které byly produktem lidské vůle. Toto rozlišení ovšem nebude bezvyjímečné.
Vývoj těchto útvarů je rovněž historickým situačním experimentem. Zde je nutno si uvědomit a vyjádřit, že rovněž sám vývoj má prvky pozitivistické a přirozenoprávní.
Výrazným vnějším znakem moderního státu je ústava (ZS s. 47). Samotná potřeba vyjádření ústavy v psané podobě je posléze přirozenou potřebou, neboť tuto potřebu si vynutil vyšší stupeň uspořádanosti společnosti (sociální entropie).
Zachování funkčnosti vyžaduje pravidla, definované vzorce, nutnost definice vyžádá psanou formu tak, aby společenské interakce byla předvidatelné a regulovatelné.
V souladu s touto myšlenkou "myšlenka společenské smlouvy" v různé podobě, jak k ní dospěly různé teorie přirozeného práva (ZS s. 48).
Další fáze vývoje ústavy v sobě prvky přirozenoprávní dialekticky spojené s prvky pozitivistickými. Každá ústava dává ve svém středu tušit již zárodečně oba rysy, tak by se vyjevila sociologickou, teleologickou analýzou ústav, z hlediska jejich typologie. Totéž platí při studiu geneze forem vlády.
Nejsložitější samostatnou kapitolu by představovalo vyhledání týchž prvků při studiu a rozboru moderního vývoje demokracie a spravedlnosti.
Demokracie a spravedlnost zřejmě mají problematicky definovatelný a společný prvek axiomů myšlenky humanismu, což je pojem o několik století mladší než pojem demokracie a spravedlnost. Pokud bychom zde měli hledat prvky přirozenoprávní a pozitivistické, bylo by účelné hledat podstatu přirozených vzorců v jejich axiomatizaci, rozložení pravidel, u nichž předpokládáme přirozený původ na axiomy; u pozitivistických prvků - tam, kde je předpokládáme, bychom si pouze mohli představit jakousi sociální atomizaci neboť každý volič, je zároveň zákonodárcem nadaným vůlí. Pokud bychom u demokracie a její formy měli tuto sevřít do definice neredukovatelného funkčního systému, jednalo by se o velmi složitou formuli, neboť veškeré atributy nutno považovat za hlavní, každý z nich je pouze podmínkou nutnou a nelze si představit některé z nich ve skupině jako podmínku postačující, vzájemně se definující. Jsou si mnohdy a většinou vzájemnou pojistkou, jedná se o systém s velmi nízkou sociální entropií - od tohoto faktu lze odvodit její slabiny a zranitelnost, navíc s vývojem do sebe nabírá nové prvky, které se stávají navždy již nepostradatelnými.
Demokracie a stát na jedné straně takto chráněné sebe samotné, s onou nízkou sociální entropií se koneckonců stávají samy sobě tím co lze nazvat locus minoris resistentiae.
